Wildcat Zirkular 60, [cz_z60_gewerkschaft.html]

ODBORY?

V továrnách často narážíme na dělnické militanty, kteří si z ochabnutí třídního boje vyvodili závěr, že dělníci a dělnice se nemohou sami zorganizovat a bojovat. Z toho důvodu vidí v odborovém organizování jedinou možnost, jak se pro dělníky něčeho domoci. Stávají se z nich členové závodních rad nebo důvěrníci, kteří se vyčerpávají uvnitř rozporu, kdy na jedné straně chtějí něco dělat, na straně druhé jsou ale ve své funkci svázaní v rámci pracovního práva a podnikových předpisů, tedy musí jednat jako neustále zastupující pro druhé. Docela často potom tito lidé naříkají nad tím, že jejich kolegové na „své“ odbory nevyvíjejí žádný tlak a jednoduše pasivně čekají, co ti nahoře udělají – aby později reptali. Všechny rozpory, kterým jsou oni sami vystavení, svalují na odborovou byrokracii, na „osamostatněný aparát“. Většinou pak není daleko myšlenka chtít mobilizovat kolegy za změnu odborů – tedy použít hnutí dělníků v zájmu reformy aparátu... Ať tak nebo tak, za takovýmito představami vždy vězí myšlenka, že odbory „kdysi“ byly bojovou organizací dělnické třídy. Že by při dostatečném tlaku ze základny tak řečeno znovu nalezly své přirozené určení. Vůči těmto falešným představám chceme vnést trochu světla do dějinného temna.

1. Odbory znamenají vyjednávat a smiřovat

Odbory vznikly proto, aby prosadily lepší podmínky pro prodej pracovní síly. Prodej je vždy obchodem, který je uzavřen smlouvou. Kdyby musela být tato smlouva vyjednávaná zvlášť každým jednotlivým dělníkem, potom by podmínky vypadaly krajně rozdílně.

Výsledkem je, že se jeden proti druhému nabízí pod cenou, když tolik lidí hledá práci, že je šéfové můžou rozehrát proti sobě a tak dále. Požadavek odborů být uznán jako vyjednávací partner se odvíjí již ze smluvního charakteru, kterému je podřízena pracovní síla jako zboží.

Vyjednávání s protivníkem znamená sjednocování vůlí ke smírné dohodě. Odbory usilují o vyvážení zájmů s kapitálem. Každá strana má své vlastní zájmy, například pokud jde o cenu pracovní síly. Odborové požadavky jsou ve vyjednáváních s protivníkem diskutovány a podrobovány rozboru. Jestli jde o vyšší mzdy, zkrácení pracovní doby nebo o restrukturalizaci podniku, přitom nehraje žádnou roli.

2. Odbory neorganizují hněv vůči práci, nýbrž sebe-adaptaci pro vykořisťování

Odborová organizace reguluje doživotní existenci ve vykořisťujících vztazích. Je tady k tomu, aby zachovávala a zvyšovala cenu zboží pracovní síly. Odbory odebírají jednotlivému dělníkovi vyjednávání mzdy tím, že cyklicky organizují „mzdové přizpůsobení“.

O podmínky práce a sociální zabezpečení se stará stát prostřednictvím legislativy a vyhlášek, odbory mají právo na spolurozhodování. V podnikové každodennosti je tu k řešení konfliktů podniková rada a důvěrníci, jako například při střetu s mistrem nebo při vyúčtování mzdy. Podniková rada musí být informována o výpovědích, při pracovněprávních sporech existuje pro členy odborů bezplatná právní pomoc.

Podniková rada může mluvit do masových propouštění, v takovém případě musí být vytvořen sociální plán. To vše garantuje relativní zajištění dělníkova života.

3. Odbory nejsou žádnou organizací dělnické třídy

Odbory nebyly dělnické třídě vnuceny zvenčí, nýbrž odpovídají naději dělníků se v rámci daných vztahů nějakým způsobem zabezpečit. Jsou jednou stranou vnitřního rozporu třídy: Na jedné straně je součástí kapitálu, produkuje kapitál, na straně druhé nenávidí práci a je nejnebezpečnějším nepřítelem kapitálu.

V tomto rozporu se pohybuje také každý jednotlivý dělník, ale vyjadřuje se v něm též rozštěpením dělnické třídy na různé vrstvy. Tyto různé vrstvy mají různé možnosti se přizpůsobit vykořisťování, učinit si ho snesitelným. V odborech jsou vždy nejsilněji zastoupeny a udávají tón právě ty vrstvy třídy, které se spíše mohou smířit s celoživotní existencí námezdních pracujících. Předáci nebo mistři jsou dnes organizováni ve větší míře než nekvalifikovaní, ženy, cizinci atd. A odbory také historicky vyvstaly právě z těchto vrstev – často v přímém konfliktu s dělníky, kteří na základě svého postavení ve výrobním procesu nemohli mít žádný zájem na smírném vyrovnání s kapitálem.

4. Vliv odborů spočívá na jejich uznání a právním posílení státem a kapitálem

Dnes se v odborech vedle lépe postavených zaměstnanců organizují také mnozí normální dělníci, což jim dodává vzezření „třídní organizace“. Není to však tak, že by se dělníci pro tuto formu organizování rozhodli samostatně. Kvůli jednání zaměstnavatelů a státu k tomu byli systematicky dotlačení. Nejde jenom o zjevné případy: že ti např. podniková rada řekne, že bude souhlasit s tvým přijetím pouze tehdy, když vstoupíš do odborů – a moc k tomu má na základě zákona o spolurozhodování. Všechny další formy organizace byly zcela zásadně potlačovány a pronásledovány. Trpěna byla jenom účast na odborech, kterým stát propůjčil monopol na zastupování zájmů. Prostřednictvím dalekosáhlé právní regulace všech otázek sociálního zabezpečení (pracovní právo, sociální pojištění, bezpečnost práce atd.) jsou témata, o která se odbory mají/smějí starat, redukována na pouhé podmínky prodeje pracovní síly, na čistě mzdové otázky. Všechny další otázky, existenciální otázky třídního boje, se přeměnily v otázky práva. Tzn. nemají být otázkami nějakého boje tříd, nýbrž mají být politickým ovlivněním jednotlivých občanů státu v rámci demokratické diktatury kapitálu. A odbory svou činností toto „vyvlastnění“ třídního boje podporují.

Nakouknutí do historie

Odborové organizování v Německu v první polovině 19. století těsně historicky navazuje na středověké cechy (bratrstva), v nichž se sdružovali řemeslníci jednoho řemesla. Čtyři pětiny obyvatelstva německých zemí byli rolníci a zemědělská čeleď, sotva jednu pětinu potom tvořili řemeslničtí mistři, jejich tovaryši, kupci, úředníci, duchovní a šlechta. Existovala již malá vrstva dělníků, která mohla volně nabízet svou pracovní sílu. Jednalo se především o řemeslnické tovaryše.

Dokud nebylo cechovní systém narušený, byli tovaryši „svobodnými námezdními dělníky“ jen na přechodnou dobu, aby se poté sami stali mistry. Cechovní předpisy regulovaly dorost v jednotlivých řemeslech a garantovaly tovaryšům jisté pracovní místo a „spravedlivou mzdu“.

Zatímco roku 1800 byly industrializační tendence ještě slabé a agrárně-řemeslné a industriální životní a výrobní formy ještě vzájemně úzce provázané, stoupl počet čistě námezdně pracujících kolem poloviny století již na zhruba jeden milion. S mechanizací výroby byli masově vstřebáváni nekvalifikovaní dělníci, mezi nimi mnoho žen a dětí. Kvalifikovaní dělníci, kteří měli zvláštní zodpovědností za výrobní proces, se svými znalostmi a zručností srovnatelní s tradičními řemeslníky, tvořili mezi průmyslovým dělníky malou menšinu.

Kolem roku 1840 se objevují první náběhy k regionálním odborovým svazům tovaryšů s cílem kolektivního sjednání dohody o mzdových a pracovních podmínkách. V roce 1848 byly založeny první národní ústřední svazy tiskařů a dělníků vyrábějících doutníky.

Tyto první odbory sdružovaly téměř výhradně pouze řemeslnické dělníky. Jednalo se o spolky lidí přináležejících do stejné profesní skupiny; chtěli mít vliv na pracovní podmínky, kontrolu nad přijímáním a propouštěním, vybudovali si pokladny pro případ nemoci a nezaměstnanosti. Šlo jim o kolektivní zajištění hodnoty svých profesních dovedností, o obranu svého místa ve výrobě, o vyšroubování ceny pro zaměstnavatele tak vysoko, jak to jen bylo možné. Spojovali se dohromady, aby si vzájemně nekonkurovali a tím nestlačovali cenu dolů. Zároveň se orientovali na úsilí proti pronikání nekvalifikovaných do své sféry a tak si hájili svá pracovní místa.

Cílem těchto spolků tedy bylo zachování moci specifického dělnického aktéra, který nejdříve pracoval samostatně jako řemeslník a nyní na účet kapitalisty. Navazovali na specifické charakteristiky svého vlastnictví zboží pracovní síly, svou kvalifikaci, zvláštní znalosti a dovednosti. Tito dělníci se se svou prací identifikovali; zdroj veškeré nespravedlnosti viděli v nesprávném rozdělování vyrobených hodnot a v tyranii svých kapitalistů a jejich osobní hrabivosti. Člověk musí umět kapitalisty donutit začlenit dělnictvo jako rovnoprávného partnera do všech rozhodnutí, vést sdělníky vyjednávání jako s obchodním partnerem, platit „spravedlivou mzdu za poctivou denní práci“. A pokud to není možné, říkali radikálnější mezi nimi, potom by člověk musel kapitalisty jednoduše vyhnat a práci samotnou a její produkt si mezi sebe spravedlivě rozdělit, potom by byl svět v pořádku. Samospráva a dělnická kontrola by práci „osvobodila od iracionality systému“.

Proti těmto prvním spolkům směřovala také represe tehdejšího státu, který byl ještě prodchnut feudalismem. Na základě útlaku, který neustále ohrožoval jejich existenci, tíhly tyto spolky na počátku k radikální ideologii, jejímž obsahem však byla jen touha po svém uznání coby vyjednávacího partnera.

Dějiny prvních odborů tedy nejsou dějinami tehdejších třídních bojů, nýbrž dějinami opravdu tenké vrstvy dělnické třídy. Masy nekvalifikovaných dělníků a dělnic, které s dynamickým rozvojem industrializace v druhé polovině století v rostoucím počtu proudily do dolů, přístavů, továren atd., měly zcela jiné představy a zájmy.

Vůči práci se stavěli cize, byla pro ně čistým donucením jak se uchovat při životě. Proto také při jejich bojích šlo sotva o zachování statu quo, neměli co bránit, mohli jen získat. Jejich představy o lepším životě vylučovaly doživotní práci. Proto jim také odbory ani nemohly nabídnout nic, co by je mohlo přimět se v nich dlouhodobě organizovat. Občas je využívali, aby si při stávkách zaopatřili nějaký příjem, a opět je opouštěli, když byla akce ukončena.

Jedním z příkladů takovéhoto jednání je pohyb členů Odborového svazu přístavních dělníků v Německu na přelomu 19. a 20. století: Zatímco v roce 1895 měl tento svaz 2100 členů, stoupl v roce 1897 jejich počet během masové stávky přístavních dělníků a námořníků na 11 000. Ústřední list SPD „Vorwärts“ k tomu napsal: „Masy, kterým přes všechno úsilí organizovaných dělníků organizace nic neříká, neutrousí pro ni ani fenik, o dělnické hnutí se vůbec nestarají, náhle přicházejí do hnutí, svým počtem ovládnou shromáždění a protlačí usnesení, pro která by organizovaní ... dělníci nikdy nebyli ... a následují nejtěžší boje. Tak tomu bylo při velké hornické stávce, při berlínském bojkotu piva, tak je tomu nyní v Hamburku.“

Při stávce přístavních dělníků v roce 1897, která trvala několik měsíců, dominovali pomocní a příležitostní dělníci. „Kmenoví“ odborově organizovaní dělníci se na ní podíleli jen zčásti a váhavě a akceptovali snahu svých odborů i bez ústupků druhé strany stávku co nejrychleji ukončit. Důvod pro to byl jednoduchý: zatímco příležitostní dělníci mohli jít od jednoho podniku k druhému a všude najít práci, existoval pro „kmenové“ jen jeden státní přístavní podnik v Hamburku. Pokud by byli vyhození, zbyl by pro ně jen sestup do řad pomocných dělníků.^*

Akční formy nekvalifikovaných dělníků se zdály být v očích kvalifikovaných jako ničivé, protože vlastnictví a práci neuznávali za „posvátné“, ničili stroje a nářadí, ztráta pracovního místa pro ně byla stěží rizikem. Tyto rozdílné zájmy byly důvodem, proč odbory masové stávky odborově neorganizovaných dělníků buď přímo potíraly, a nebo se je pokoušely ovládnout a zevnitř je pak zpacifikovat.

Zaměstnavatelům jejich boje naháněly strach, protože se nenechali ničím zastrašit, nechtěli vyjednávat a dospět ke smírnému konci. Po desetiletí zbýval kapitálu jen teror a vojenské násilí, aby zlomil jejich stávky a povstání a znovu je nahnal do práce. Již první velká divoká stávková hnutí nekvalifikovaných dělníků na konci století, např. velká hornická stávka v roce 1889, na která odbory neměly žádný vliv, způsobila u zaměstnavatelů změnu myšlení. Byly založeny zaměstnavatelské svazy, které měly dlouhodobý zájem na nalezení řešení pro problém toho, že byli stále znovu konfrontováni s kolektivní artikulací dělnické nenávisti vůči práci. Z neustálé fluktuace nekvalifikovaných, jejich lenosti, sabotáží a divokých stávek, na které nikdo neměl vliv, se kapitalistům rosilo čelo.

Zaměstnavatelské svazy se prosadily proti staré patriarchální vrstvě kapitalistů. Akceptovaly odbory jako partnera pro vyjednávání, uzavřely tarifní smlouvy a vsadily na zprostředkovací schopnost odborů. Teprve tím náhle získaly odbory stabilitu a mohly začít organizovat i část nekvalifikovaných dělníků.

Tolik k historickým počátkům, které jsou v rozporu s obrazem představujícím odbory tak, že se kdysi při svém vzniku jednalo o bojovou organizaci třídy. K dalšímu vývoji dějin by šlo říci ještě mnohé: v první světové válce byly odbory zapojeny do válečné politiky státu, měly garantovat sociální smír. Když po válce revoluční boje otřásly světem, tak kapitalismus z nich ještě vyvázl a odbory byly začleněné do právní struktury státu. Detailnější průzkum by vrhl jiné světlo také na nacionálně-socialistické období, ukázal by, jaké při všech rozporech existují kontinuity mezi odbory před rokem 1933, nacionálně-socialistickou „Německou frontou práce“ a dnešní DGB. V této části nám šlo jen o to, odsunout pár historických mýtů o odborech, abychom mohli začít s detailnějším průzkumem.

5. Revoluční organizování začíná tam, kde dělníci jednají společně, aby měli více moci pro konečné utnutí všech těch sraček!

Odbory se zdají být bojovou organizací třídy, protože příležitostně sahají také k prostředku stávky. A z toho důvodu také mohou být mnohdy dělníky využívány. Ale pro odbory je stávka jen tím posledním nátlakovým prostředkem. Jestliže nelze dosáhnout žádné shody se zaměstnavatelem, potom má být vlastní vyjednávací pozice vylepšena prostřednictvím stávky. Vůle a nutnost ke shodě je však hranicí odborových stávek. To, co z nich vychází, je často i samotným podnikovýmodborovým funkcionářům málo, ale „víc z toho dostat nešlo“, aniž by nebylo v sázce „sociální partnerství“. A právě to není v zájmu odborů, které se dlouhé roky podílely na utváření tohoto výdobytku.

A jen když odbory samy vedou stávku, mohou nejdůležitější zbraň dělnického boje kontrolovat a otupovat její ostří. Odborové mobilizace zabraňují samostatné aktivitě třídy: musí být zabráněno „anarchii a chaosu“, jinak neexistuje žádná garance, že bude dosaženo shody a vše dál poběží ve starých kolejích.

Proto se deleguje a uspořádává, s masami se manévruje, kontakty mezi stávkujícími a s jinými podniky probíhají přes odborové funkcionáře. Nebezpečným se to stává teprve tehdy, když dělníci sami vezmou boj do svých rukou a o zájmy svého nepřítele se hovno starají. Ani kapitál ani odbory pak už nemůžou tahat za nitě. Divoké stávky jsou již právně ilegální, „právo na stávku“ mají jen státem uznané odbory.

Zatímco odbory organizují doživotní existenci ve vykořisťujících vztazích, a tím také shodu mezi kapitálem a prací, spočívá autonomie proletářských struktur v tom, že se nestarají, jestli si zrovna kapitál může dovolit splnění dělnických požadavků. Nedrží se pravidel hry, uznávají „povinnost smíru“ právě tak málo jako výsledky státních arbitráží. Většinou to jsou nekvalifikovaní nebo vyučení, mladí dělníci, kteří se neidentifikují se „svou“ prací, „svým“ podnikem. Na ně si člověk s hrdostí výrobce a potěšením z práce nepřijde.

Divoké stávky, boje organizované samotnými dělníky bez institucionálního zprostředkování, se táhnou přes celé dějiny kapitalistického vývoje. Stále znovu nutí kapitál k hledání nových možností atomizace a integrace.

Pomalá práce, stávky, akce s nimiž dělníci společně bojují za lepší podmínky, to vše ještě není žádná revoluce. To, čeho v těchto bojích dosahují, vylepšuje jejich podmínky jako dělníků, nemění nic na tom, že dál musí pracovat. Ale lepší podmínky práce mohou být také lepšími podmínkami pro boj. Pracovat 6 hodin denně místo 14 vytváří více možností k diskusím, setkávání, organizování atd. Ale nejdůležitější je, že to dělníci zažívají jako výsledek vlastní síly, že to prosadili na základě své moci v produkci – a že se nejedná o nějakou službu odborů nebo sociálního státu.

Když dělníci bojují za lepší podmínky, nikdy nejde jen o cíl boje, ale vždy také o kolektivní boj o sobě, o radost ze vzájemného poznávání a z toho, že se nemusí pracovat. Jde jim o rozvinutí své moci. Proto dělníci poznávají v takovýchto situacích odbory velmi rychle jako instituci, která je buď nechá v louži, nebo se chce za každou cenu dostat do čela hnutí – to hlavní oč běží, samostatná dělnická aktivita, je zardoušena.

Předpokladem pro revoluci je samostatné jednání třídy. A začátkem jsou autonomní bojové zkušenosti v první osobě. Zkušenosti, kdy dělníci sami berou své věci do svých rukou, sami určují cíl a směr, sami diskutují z dělníky z dalších podniků. Bod, kde začínají rozumět, že musí bojovat proti celému systému, pokud všem těm sračkám chtějí učinit konec

.

poznámka

Přeloženo z časopisu Wildcat č. 49 / únor 1990, s. 21-26.